Plán Toskánského paláce v Praze.

Autorem Toskánského paláce v Praze je Jan Baptista Mathey (1630–1696). Jedná se o rozměrnou barokní stavbu palácového typu, stojící dodnes na západní straně Hradčanského náměstí. Objekt má celkem čtyři křídla s obdélníkovým dvorem uprostřed a dvěma kašnami ve stavebních nikách. Bohaté průčelí paláce zdobí dva toskánské erby a sochařská výzdoba, kterou tvoří alegorie Sedmera svobodných umění od Jana Brokoffa (1652–1718). Stavbu paláce zahájil hrabě Michael Osvald Thun-Hohenstein (1631–1694) před rokem 1690, nicméně jeho dokončení se již nedožil. V roce 1718 nedostavěnou budovu hrabat Thunů odkoupila Anna Marie Františka, princezna Sasko-Lauenburská, hraběnka z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánská (1673–1741), která stavbu posléze dokončila. V současnosti budovu využívá Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.

Datace: [19. stol.], nosič záznamu: papír, 2 listy, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 820 x 426 mm, jazyk: německý, český, měřítko: 244 mm ≈ 10 dolnorakouských sáhů, autor: neznámý.
Národní archiv, Ředitelství císařských soukromých a rodinných statků Praha (ŘSRF/P), inv. č. 0745-2.

---

Návrh úpravy vstupního portálu kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze.

Raně barokní trojlodní baziliku v letech 1665–1678 postavil architekt Carlo Lurago (1615–1684) podle vzoru mateřského jezuitského chrámu Il Gesù v Římě. Dokončil ji stavitel Martin Reiner (1627?–1680) jako baziliku s úzkými bočními kaplemi, vzájemně propojenými průchody, s trojbokým tympanonem v průčelí a s hranolovou věží završenou bání nad východním závěrem. Mohutné západní průčelí nese na vrcholu sochu sv. Ignáce se svatozáří a se zlacenými iniciálami AMDG na hrudi („Ad maiorem Dei gloriam“, heslo jezuitského řádu). V tympanonu je uveden latinský nápis s chronogramem a letopočtem 1671. Schodiště a kamenný portikus s osmi sochami jezuitských světců kolem Krista Spasitele, z dílny sochaře a řezbáře Matěje Václava Jäckela (1655–1738), byly přistavěny až roku 1699 podle projektu Pavla Ignáce Bayera (1656–1733), stejně jako věž.

Datace: [1699], nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, 
rozměr: 489 x 884 mm, jazyk: německý, měřítko: meřítko neuvedeno, autor: [Pavel Ignác Bayer].
Národní archiv, Stará manipulace, sign. J 20, kart. 1001.

---

Plány nerealizovaného návrhu jezuitské rezidence a kaple sv. Leopolda ve Staré Boleslavi z roku 1672 od Govanniho Domenica Orsiho.

Jedná se o kolorovaný nerealizovaný návrh jezuitské rezidence s kaplí sv. Leopolda ve Staré Boleslavi od raně barokního architekta a stavitele Govanniho Domenica Orsiho (1634–1679), který působil od poloviny 17. století v českých zemích. Angažoval se hlavně pro Jezuity, ale i další církevní řády. V roce 1666 se stal vrchním pevnostním stavitelem v Čechách, roku 1678 pevnostním stavitelem v Chebu. Inspiroval se hlavně vídeňskou architekturou, jeho stavby se vyznačují monumentalitou a důmyslným uskupením hmot. Spolu s Carlem Luragem (1615–1684) a Francescem Carattim (1620–1677) se zasloužil o zformování českého baroka.

Nosič záznamu: papír, 2 listy, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 315 x 375 mm, 290 x 367 mm, jazyk: německý, latinský, měřítko: 125 mm ≈ 50 pražských loktů, 100 mm ≈ 40 pražských loktů, průsvitka: A: dvouhlavý orel se srdečním štítkem a písmenem „B“, B: erb s korunou, autor: Giovanni Domenico Orsi.
Národní archiv, Jesuitika, sign. XXVII, kart. 74.

---

Plán areálu Klementina od Carla Luraga z roku 1650.

Stavební celek navrhl a v letech 1654–1669 začal budovat Carlo Lurago, kterého pro zaneprázdnění vystřídal jeho synovec Francesco Anselmo Lurago (1634–1693). Ve stavbě poté pokračoval Giovanni Domenico Orsi. Tehdy byla vybudována v raně barokním slohu západní část koleje, tvořená čtyřmi křídly. Západní křídlo zasahující do Křižovnické ulice mělo průčelí zdobené pilastry a štukovou výzdobou. Druhá etapa výstavby areálu probíhala v letech 1709–1726. 
Mezi architekty a staviteli objektu se uvádějí Pavel Ignác Bayer (tiskárna), František Maxmilián Kaňka (1674–1766) a Kilián Ignác Dientzenhofer (východní křídlo, kostel sv. Salvátor, Astronomická věž, Zrcadlová kaple (autor těchto projektů sice není bezpečně znám, ale byl jím z největší pravděpodobností právě Dientzenhofer) a Giovanni Antonio Lurago (1653–1727).

Datace: 1650, nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 587 x 413 mm, jazyk: italský, měřítko: 102 mm ≈ 60, průsvitka: písmeno „M“ v kruhu, autor: [Carlo Lurago].
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 2910, sign. F/XV/14.

---

Návrh přestavby kostela sv. Vavřince na pražském Petříně na hvězdárnu z roku 1807.

Ve třicátých letech 18. století v souvislosti s výstavbou výklenkových poutních kaplí Křížové cesty přestala původní románská stavba na Petříně postačovat. Patrně proto došlo v letech 1740–1742 k přestavbě objektu ve stylu pozdního dynamického baroka zásluhou architekta Michaela Ignáce Palliardiho staršího (1702–1751), snad dle upravených plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689–1751). V tomto však dosud nepanuje shoda: za tvůrce barokní přestavby totiž bývá označován též známější Ignác Jan Nepomuk Palliardi mladší (1744–1810), a to kolem roku 1770. O kostel se poté zavázalo pečovat tzv. Bratrstvo pražských kuchařů. Prezentovaný návrh přestavby kostela na hvězdárnu patří k těm nerealizovaným, protože zamýšlená stavba hvězdárny se přesunula na jiné místo. Přesto můžeme návrh chápat jako dobový exemplární pokus adaptovat původně církevní budovu k jinému účelu. Není jistě bez zajímavosti, že autorem plánu byl další člen této stavitelské rodiny, a sice Ignác Alois Palliardi (1765–1806).

Nosič záznamu: papír, 2 listy, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 795 x 613 mm, 779 x 594 mm, jazyk: německý, měřítko: 133 m ≈ 5 vídeňských sáhů, průsvitka: A: heraldický lev v oválném kruhu se svazkem sedmi šipek a kloboukem nabodnutým na kopí, s písmeny „Vryheit“, opisem „Pro Patre Eiusque Libertate“, korunou a stromem v klenotu, B: C. & I. Honig, autor: Ignác Alois Palliardi.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 1916, sign. C/XVI/5.

---

Plán fasády Staroměstské radnice, [1832]. Pietro Nobile.

Petr Nobile (1774–1854) vypracoval pouze návrh fasády Staroměstské radnice. Půdorysy pocházejí od J. Schöbela. Řez zobrazuje dvě nová podlaží i způsob, jakým měla být klenba na fasádě krytá ornamentálním předělem okna. Projekt se však nesetkal s pochopením a nebyl proto realizován. O naprostém fiasku projektu se Nobile zmínil svému bratrovi dne 25. března 1843 a také o tom, že spor mezi zastánci a odpůrci fasády rozhodl nakonec jeho žák Ludwig Förster.

Nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: tuš, rozměr: 520 x 611 mm, jazyk: německý, měřítko: 175 mm ≈ 10 vídeňských sáhů, průsvitka: C. & I. Honig, autor: Pietro Nobile.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 961, sign. F/VI/10.

---

Přestavba Koňské brány, průčelí s dórskými sloupy, 1828.

Brána byla původně vybudována jako součást pražského městského opevnění, a to již ve druhé polovině 14. století. Při bráně byla umístěna celnice, kde se vybíralo clo z potravin dovážených do města. Brána neměla padací most a byla obklopena řadou zahrad a sadů. V letech 1831–1836 bránu v empírovém slohu přestavěl Pietro Nobile ve spolupráci se stavebním inženýrem Josefem Pachlem (1800–1853). Ve stejném stylu, ale ve větším měřítku (s celkem pěti arkádovými poli místo pražských tří) vystavěl Nobile v letech 1821–1824 též hradní bránu Burgtor ve vídeňském Hofburgu.

Nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: tuš, akvarel, rozměr: 966 x 482 mm, jazyk: německý, měřítko: 26 mm ≈ 10 vídeňských sáhů, průsvitka: C. & I. Honig, autor: Pietro Nobile.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 60, sign. A/III/20/3.

---

Půdorys zámecké zahrady v Ostrově nad Ohří.

Zámeckou zahradu v Ostrově nad Ohří založil po roce 1625 tehdejší majitel ostrovského panství Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský (1586–1665). V její úpravě se střetly prvky renesančních, manýristických a raně barokních italských zahrad, s hojným využitím vodního prvku v podobě vodotrysků a vodních ploch s bohatou sochařskou výzdobou. V letech 1665–1689 pokračovaly práce na stávajících úpravách, tentokrát již v souladu s barokní koncepcí reprezentativní zámecké zahrady. Třetí etapou proměn v letech 1690–1715, kdy byl majitelem ostrovského panství Ludvík Vilém, markrabě Bádenský (1655–1707), dosáhla barokní výstavba zámecké zahrady svého vrcholu. Jednalo se vůbec o jednu z prvních realizací francouzských principů zahradní tvorby podle Le Nôtrovy školy, uskutečněnou v Čechách. Čtvrtá etapa, datovaná od konce 18. století, byla fází pozvolné přeměny formální zahrady v přírodně krajinářský park. Většina staveb v parku byla tehdy odstraněna, vodní partie byly zcela opuštěny a umělecká výzdoba byla buď odprodána, nebo zničena. Současná podoba dochovaného parku odráží stav přibližně druhé poloviny 19. století.

Datace: 1799, nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 872 x 589 mm, jazyk: německý, měřítko: 79 mm ≈ 50 dolnorakouských sáhů, průsvitka: C. & I. Honig, autor: inženýr Andreas Wiehl.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 642, sign. E/II/2.

---

Perspektiva zámecké zahrady v Ostrově nad Ohří.

Datace: [1800], nosič záznamu: pergamen, 1 list, látka záznamu: tuš, akvarel, rozměr: 713 x 464 mm, jazyk: německý, měřítko: meřítko neuvedeno, autor: neznámý.
Národní archiv, Sbírka grafických listů, kreseb a maleb, 16. – 20. století, inv. č. 648.

---

Kolorovaný situační plán obce Dlouhá Lhota na Příbramsku z roku 1727 od autora s iniciálami M. E.

Plán byl vytvořen na základě tzv. translokačního reskriptu císaře Karla VI., který určoval bezpečnou vzdálenost židovských domů od křesťanského kostela a cest, kudy procházela náboženská procesí.

Detail zámecké francouzské barokní zahrady, založené ve svahu a skládající se ze čtyř teras, oddělených systémem schodišť a vodními prvky v podobě čtyř fontán. Atraktivitu této barokní zahradě dodaly partery, které do ní vnesly především barevnost a zdobnost. V tomto případě se jednalo o tzv. parterre de broderie, připomínající výšivku, jejíž liniové tvary byly tvořeny nízkými buxusovými plůtky. Znázorňovaly formy listů, květů, volut a kartuší. Vzniklé plochy byly následně vyplněny různými materiály, které nahrazovaly pestrobarevnost květin, jako např. různobarevnými písky, štěrkem, bílou křídou, černým uhelným prachem, drcenými cihlami apod. Ornament byl však patrný pouze z vyvýšených míst.

Nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 460 x 340 mm, jazyk: německý, měřítko: 98 mm ≈ 10 vídeňských provazců, průsvitka: písmeno Z, autor: M. E.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 1115, sign. F/XI/12.

---

Plán kláštera cyriaků s kostelem sv. Kříže Většího na Starém Městě z roku 1781 od Františka Antonína Linharta Hergeta a Benedikta Horlinga.

Klášter Cyriaků s kostelem sv. Kříže Většího byl založen králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1256 na okraji tehdejšího Židovského města v Praze. V roce 1783 byl klášter zrušen a majetek rozprodán. Postupné chátrání přivedlo městskou radu k rozhodnutí celý areál zbourat. Na jeho místě byla postavena v roce 1890 škola.

Duchovním otcem dochovaného plánu byl zemský stavební ředitel, architekt a profesor na polytechnice František Antonín Leonard Herget (1741–1800). Profesor Herget sepsal legendu k objektům, ale jejich samotné zaměření přenechal svému žákovi Benediktu Horlingovi. Jednalo se o vojáka studujícího v Praze filozofickou fakultu (obor inženýrství). Svým podpisem profesor potvrdil, že vše na plánu bylo zakresleno s jeho vědomím a pod jeho vedením.

Plán zachycuje půdorys přízemní části areálu s výraznými prvky zahradní architektury. Vedle rajského dvora s centrální budovou Božího hrobu, je na plánu zachycena menší proboštská zahrada uzavřená zábradlím a velká ovocná a kuchyňská zahrada.

Proboštská zahrada. Fenomén zbožnosti, nedílně spjatý s barokem, se promítal nejen do kompozice a výzdoby monumentálních chrámů, ale i do podoby zahrad, budovaných od 17. století v těsné blízkosti šlechtických a církevních staveb. Nejinak tomu bylo i v případě avizované proboštské zahrady. Barokní zahrady totiž neměly být jen příjemným místem pro odpočinek, ale měly sloužit též k duchovní exaltaci, neboť zahrada svou vizualizací měla naplňovat víru, odrážet podobu nebeského ráje a tím se stát ideálním, přímo harmonickým místem k pozemskému životu. Proboštská zahrada je na plánu rozdělena pomyslným křížem na čtyři obdélníkové plochy, přičemž v jejím středu, jak bylo tehdy obvyklé, se nacházela buď studna, nebo kašna.

Klášterní zahrady byly členěny do několika funkčních celků. Samostatnou entitu často představovala zahrada léčivých rostlin, zelinářská zahrada či ovocný sad, někdy i vinice či chmelnice.

Nosič záznamu: papír, 8 listů, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 230 x 370 mm, jazyk: německý, měřítko: 108 mm ≈ 15 vídeňských sáhů, vazba: lepenka, hřbet zdoben vlnovkami a ornamenty, průsvitka: A: erb s poštovní trubkou, jméno C. & I. Honig, iniciály „IV“; B: královská koruna a iniciály „MVRT“, autoři: František Antonín Linhart Herget, Benedikt Horling.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 582, sign. C/XII/1.

---

Plán domu na Starém Městě v majetku Broumovského kláštera z roku 1771 od stavitelů Antona Haffeneckera (1720–1789) a Josepha Jägra (1721–1793).

Dům čp. 748–2 vlastnil původně komorní písař Pavel z Jenštejna. Později byl označován jako dům Rožmberský (Domini de Rosis), jehož zadní vchod ústil do Dlouhé ulice. Dalšímu majiteli Janu Rudolfovi Trčkovi z Lípy (1557–1634) byl však zabaven a získal jej apelační rada JUDr. Jan Crydell, který jej následně v roce 1645 prodal za 3 000 zlatých Marii Magdaleně Julianě, svobodné paní z Goltzu. Roku 1657 dům získal Johann Ditrich svobodný pán z Ledeburu, aby jej prodala dne 11. ledna 1683 Mechtild Beatrix, ovdovělá paní z Ledeburu, opatovi broumovského kláštera Thomasovi (Tomáš Sartorius). Broumovský klášter (uváděný také jako Braunauer Landtaffelshaus, Braunauer Stifft) vlastnil dům do roku 1771, kdy jej prodal opat a probošt Friedrich Grundmann (1730–1772) za 12 000 zlatých c.k. administraci, čímž zde vznikl tzv. Nový ungelt, přenesený ze Starého ungeltu za Týnským chrámem. 

Dům tehdy tvořil městský palác, uprostřed s průčelím s bránou a průjezdem do dvora. Ten byl od zahradní části oddělen zdí. Parcela měla atypický tvar s ohledem na charakter zástavby Starého Města. Objekt domu se zahradou vznikl patrně v minulosti sloučením vícero parcel. Vlastní zahrada s barokní kompozicí byla zakončena módní Salla Terrenou, podobnou té, jakou v současnosti můžeme vidět ve Valdštejnské zahradě v Praze.

Nosič záznamu: papír, 1 list, látka záznamu: železogalový inkoust, akvarel, rozměr: 466 x 355 mm, jazyk: německý, měřítko: meřítko neuvedeno, průsvitka: A: erb s korunou a lilií, jméno C. & I. Honig, B: lilie, autoři: Anton Haffenecker, Joseph Jäger.
Národní archiv, Sbírka map a plánů, sign. Ra 779/3.

---